Byl Jednou jeden... nebo jinak... v dávnověku aikidó u nás... raději ještě jinak... již v porevolučním novověku v rámci nově vzniklé organizace Československá federace aikidó... rozhodně však:
Začátek cvičení aikidó pro děti, tj. pravděpodobně vůbec první samostatný dětský oddíl aikidó v Čechách, je zdokumentován na TJ Spoje, Na Balkáně už koncem roku 1991. Cvičení oddílu Aikido Kenkyukai Praha pro děti věkového rozmezí 8—15 let od počátku 2x týdně v úterý a ve čtvrtek na malém dódžó vedl, nejen svým vzrůstem a úsměvem k tornu geniálně uzpůsobený, ale především trpělivostí a inspirativními nápady vybavený, Jan Materna (tč. jako 1. kjú ČSFAI i v hakamě). Teprve posléze, někdy během roku 1993, mu začal pomáhat Daniel Chvála (tč. 3. kjú ČSFAI). Dokumenty z mého archivu s datem září 1992 dokonce dokládají zkoušky a udělování dětských kjú (6.5 až 6.1) včetně krasopisných diplomů. Historická fotografie ze září o rok později také dokládá „jakousi první dětskou stáž“ s rekordní účastí pětadvaceti dětí (z nichž z foto např. i ucho René vystrkuje), kterou vedl dokonce zahraniční pátý dan (Gildo Mezzo z Ženevy). Z listopadu téhož roku první veřejnou ukázku cvičení dětí při historické 1. Slavnosti Budó na velkém sále staré haly spojovací za bedlivého dohledu „zakladatele dětského aikidó na AKP“ zachycuje videokazeta, na níž se více jak dvacítka balkánských dětí hlavně při pádech všelikých a technikách rozličných již tehdy více jak činí...
Z těch dob památných jen další pokusy tehdejšího francouzského šéfa ČSFAI (později ČFAI) u dětí zaměstnat manželku svou či oběti jiné, na institutu francouzském či jinde, v archívu snad a nelze dohledat. Pro dětské aikidó Na Spojích se stal, časem a v dobrém smyslu, opravdovou konkurencí až klub ČFAI (později Bohemia Aikikai) při elektrofakultě Na Karlově náměstí. Početné skupině dětí se zde po léta věnoval Karel Pátek, pamětník prehistorie česko-slovenského aikidó ještě ze Spojů a „zakladatel“ cesty federační, bohužel jen dočasně a zdá se i bez následníků...
V listopadu roku 1993 byla založena Česká asociace aikidó a hned v následujícím prvním roce existence této organizace s celostátní působností a mezinárodním uznáním se oddíl pod staronovým a letitým názvem Aikido Kenkyukai Praha-Děti stal jedním ze samostatných klubů ČAA (tč. celkem 14). V sezóně 1993/94 se věk dětí v oddíle AKP-D snížil na 6—14 let a cvičilo se dokonce rozděleně na tzv. náboru 2x týdně a 2x týdně s již pokročilými... možná i proto, aby se k častějším návštěvám nalákalo i více doprovázejících tatínků a hlavně mladých maminek. Informace tyto i následující jen s rezervou teď berte (zvláště ti případně a neprávem opomenutí), neboť jen stěží je i pamětníci z paměti loví...
Zmíněná učitelská dvojice tou
dobou již vzorně spolupracovala, v létě společně děti vyvezla i na první letní tábor pod Ronovec u
Havlíčkova Brodu, a tak z Dandyho rodiště děti další mohly rozšířit početnou řadu pražských „aikidóků‘‘.
Také první odchovanci dětského oddílu na dospělé dódžó už dospívali (mj. René a Ota Horejš) a jeden malý
aikidóka za nového tatínka dětského senseie si tehdy vybral, a tak někdy během sezóny 1994/95 bez obav
mohl jejich stále vysmátý vedoucí odjet na pracovní stáž (prý kamsi do Němec). V únoru 1995 Dandy již
sám další patnáctku dětí představil na druhé Slavnosti, tentokrát ovšem v nové hale spojovací, kde jejich
výkon obdivovali přítomný technický ředitel ČAA šihan Masatomi lkeda, v létě pak druhý dětský tábor u
Smilova uspořádal a od té doby žádný nadšenec takový spojovací se již nenašel. Zárodek dětského aikidó
se nicméně úspěšně ujal a etapa žabáků, prdelaček a her rozličných, hledání i prvních zkušeností dětské
cesty harmonické se rozvinula, ale i uzavírala, budoucnost se nabízela a úspěchy další chystaly...
V sezóně 1995/96 odpovědnost za dětský oddíl převzal Ivan Hartmann (tč. již
skoro první dan) vlastně jen na papíře, neboť s dětmi se stále trpělivě pral Dandy Chvála za asistence
dnes již bývalých aikidóků z Balkánu (Luděk Jandus, Martin Čížek a hlavně Jan Soukup). Na malém dódžó se
tenkrát cvičilo 4x týdně a ročně se zde vystřídala více jak padesátka dětí. Sezóna 1996/97 plynule
navázala na léta předešlá i s účastí opět početného dětského oddílu na třetí Slavnosti v únoru 1996,
tentokrát však před zraky několika tisícového obecenstva haly na Spartě, ale opět za dohledu svého
„zakladatele“. Jen krátkodobého, neboť nábory byly úspěšné i jinak, a tak okolnosti Honzíka donutili
více a na delší dobu se věnovat výchově ještě mladších a teprve potenciálních aikidóků. Již dlouhodobý
nositel prvního danu od dětí časem jen na dospělé dódžó a dodnes si chodí odpočinout, a tak jen doufat
můžeme, že se třeba k dětem vrátí po dosažení danu druhého...
Pomyslné učitelské žezlo postupně přebírali vlastně již odchovanci „obou zakladatelů“. V sezónách 1997 až 2000 vedení oddílu i tíhu vlastního cvičení opět ‚jen“ 2x týdně definitivně převzali (tč. oba nositelé 3. kjú) nejprve již zmíněný druhý Jan a hlavně René Skupý, na poctivých pár let jen tak dlouho, dokud ho vděčné děti neumučily a nezískal při tom dan první.V sezónách 2000 až 2002 po něm otěže a úděl těžký převzal Karel Sedláček (starší první dan z dódžó dospělého), který se už ale pravidelně střídal s Reného „odchovancem“ Kryštofem...
A to už jsme v době současné a sezóně 2002/3, kdy je Kryštof Doležal (tč. 1. kjú) vedoucím AKP-D a s výukou mu pomáhá zasloužilý otec Petr Friedl (3. kjú). Okolo dvacítky dětí ve věku 9—14 let cvičí stále jen 2x týdně, ale signály kouřové a tam-tamy balkánské zvěst nesou o příští sezóně s rozšířením cvičení o další den. Doufat tak dnešní sokolíci mohou, že slavný návrat některého z danů, v té době již možná druhých, se chystá...
Již od poloviny posledního desetiletí minulého století šéf starý balkánský přesvědčoval a občas i nutil učitele z líhně domácí, aby k rozvoji aikidó napomáhali i založením dalších klubů, nejen pražských a natož dětských (těch se však tento článek týká). V září 1999 vznikl při nuselském tanečním studiu DAG experiment, unikátní mimo jiné i tím, že se zde k výuce určené pouze pro chlapce od 8—14 let a jejich dospělé mužské rodinné příslušníky na jeden rok sešli zakladatel tradice dětského aikidó a sám šéf AKP, který se jinak výchově dětí krom třech vlastních dcer zatím úspěšně a programově vyhýbal. Ani jeden ovšem nevydržela tak vedení AKP-DAG převzal již v následujícím roce Vladislav Bauer st. (tč. 2. kjú), předurčený k takovému utrpení dostatečným věkem, zkušeností z džúdó a z práce vychovatele v pasťáku, i výchovou třech vlastních synů také aikidóků...
Pražská sídlištní lokalita na Proseku se pro aikidó odjakživa přímo nabízela. Historický klub ČAA zde pár let cvičil v rámci Domu dětí a mládeže pod vedením nejprve Daniela Déme (tč. první dan a dnes páter na studiích kdesi v Oxfordu) a později Libora Šimka (tč. již také první dan a po studiích knihovník přímo v Praze). Naprosto seriózní přístup obou k rozvoji aikidó však nestačil a díky nepochopení samotného zřizovatele klub bez budoucnosti, spíše jako školní družina určená k odkládání nezdárných dětí časem skončil. A tak až údajně po dalším i delším „ukecávání‘ ale jistě po zcela pragmatickém zvážení všech předpokladů ukecávaných, klub obnovil od září 2002 činnost pod novým názvem AKP-DDM Prosek a pod vedením první sensei(-ky) Jany Legnerové (tč. čerstvé nositelky prvního danu) za partnerské podpory Petra Smejkala (tč. 2. kjú). Členskou základnu staronového oddílu dosud tvoří hlavně děti od 10 let výše, a ač úsilí bude směřováno i na kategorii „dospělých“ od 14 let, klub je a zřejmě nějakou dobu i bude především dětský. Ostatně v očích dětí, ale i na tělech kolegů, nezpochybnitelně prosazovaná autorita u balvana jednoho a dlouhá zkušenost kuřecího balkánského dospívání u slečny druhé, jsou jistě zárukou dalšího rozvoje místního aikidó...
Se začátkem roku 2003 existují v rámci celé organizace Česká asociace aikidó mimo výše uvedených klubů pražských pouze další dva organizačně samostatné dětské oddíly v Třebíči a v Písku. Některé „dospělé“ kluby ČAA mají však navíc i tréninky určené pouze dětem (AID Děčín, AC Kralupy, Kashiwa Mladá Boleslav aj.), v některých dalších klubech cvičí společně s dospělými menší či větší skupiny dětí (AC Polná, AC Spartak Soběslav, Aikido Dojo Šumperk, Kagawa Dojo Přerov, Slávia VSK České Budějovice, Tógó Chomutov aj.) a někde víceméně osamocení odvážlivci mezi dospělými hrdinně přežívají.
V Třebíči se aikidó začalo cvičit již dávno před sametovou revolucí a klub AC Třebíč se stal hned z jara 1994 jedním z prvních klubů ČAA. Atomové prostředí podporovalo od počátku aktivity místního oddílu, kde pod vedením Rudolfa Krůla (dnes druhý dan) a jeho spolupracovníků manželů Soukopových (oba dnes první dan) cvičila především větší dětská skupina, která byla vidět skoro na každé stáži ČAA. Děti dobou dospěly a hodně z nich na rozdíl od jiných, kteří se na tatami jen mihnou, v aikidó i pokračuje. Aby i sponzor jejich cest dostal své, převzal původní klub do názvu Jadernou elektrárnu Dukovany (1996), časem se osamostatnil i dětský oddíl jako ACT TJ JE Dukovany-Děti a pod Rudolfovým vedením s pomocí jeho odchovankyně Michaely Adamové (dnes 2. kjú) úspěšně rozvíjí cestičku dětského aikidó...
Klub s názvem Novazem byl původně zaměřený na práci s drogově závislými a spolupracoval s obdobnou švýcarskou organizací Yusen, pro kterou jako součást životní terapie vyučoval aikidó Roger Schmocker. V rámci ČAA se klub potuloval od severních Čech (prvně Děčín) po jižní, až se usídlil v Písku pod křídly místního Domu dětí a mládeže. Asi i proto se časem klub rozdělil na dospělý a samostatný dětský oddíl AC Novazem Písek-Děti, který dnes vede Jiří Čáp (dnes první dan) ve spolupráci s Pavlem Václavíkem (dnes první dan původně z Budějovic). Klub ve spolupráci s DDM (nebo naopak) organizoval pro děti letní tábory v Karlově. Poslední tři roky byl tábor za přispění a s pomocí učitelů ČAA zaměřen víceméně i na aikidó. Dvakrát již děti nejen z Písku zakusily cvičení s Karlem Slapničkou z Kralup a jednou s Radkem Růžičkou z AKP (oba dnes třetí dan), ten si ovšem vloni ke spolupráci přizval Míšu z Třebíče, živel to ovšem jiný...
S koncem roku 2002 čítala členská základna ČAA celkem 37 klubů s celkovým počtem členů téměř 800 a z toho v jejím rámci cvičila více jak stovka členů — děti do 15 let. V klubech celé organizace možná dnes cvičí i spousta dalších dětských nečlenů, neboť ačkoli členství v ČAA je v rámci všech klubů ČAA povinné, pro jejich vedoucí nebývá právě snadné zdůvodňovat nutnost či výhody členství v celostátní organizaci a vyžadovat zaplacení příslušného poplatku (ač ten není vysoký). Bez struktury takové organizace, bez administrativního, didaktického, technického, zkušebního systému a učitelů, kterým ČAA pomohla vyrůst, rozvíjet se a zkušenost svou dětem nyní předávat, lze samozřejmě cvičit cokoli, asi i aikidó, ale asi jen do času...
Historický, ale i současný, koloběh výuky většiny klubů aikidó v Čechách (a nejen dětských) beztak sleduje rytmus roků školních, drží letní prázdniny i zasloužené dovolené, tak vlastně i ti starší a nejen v tomto smyslu, všichni jsme s věkem dětským stále svázáni. I když je cesta harmonie na děti možná poněkud sofistikovanější disciplína bez „sportovního“ uplatnění a vytoužených vítězství, i když je úspěch v bitce to poslední, co si rozumný rodič či odpovědný učitel může přát, ani po létech dřiny na tatami nemůže být na ulici zaručen. I když je fluktuace dětských zájemců značná a pocity jejich učitelů se občas blíží zmaru, nemluvě o různých názorech na vhodnost cvičení aikidó pro děti, na nedostatek dobrých učitelů a ochotu pokročilých aikidóků učit děti vůbec, s ohledem na obrovský rozdíl v psychické i fyzické vyspělosti dětí věkového rozmezí 6—15 let (to by chtělo nejméně tři rozdílné věkové skupiny) a s přihlédnutím k mnoha dalším důvodům...
V dětech a mládí je přece budoucnost nás všech, to platí samozřejmě i pro aikidó, a nadšenci, kteří se jim systematicky věnují, si proto obdiv a podporu nás ostatních plně zasluhují. Teď mluvit budu jen za sebe a jen o japonských disciplínách bojových umění. Obvykle radím a rodičům dotazujícím se na vhodnost cvičení aikidó pro jejich ratolesti skoro vždy doporučuji, aby děti ve věku předškolním svěřili dobrému oddílu džúdó (dobře se tam unaví a na zemi často kočkují), pro první stupeň pak možná mohou zvolit dobrý oddíl karatedó (jasná pravidla tam získají a na soutěžích ve zdravém postoji i sebevědomí mohou nabýt), na druhém stupni pak samozřejmě pokračovat mohou i v úspěších sportovních nebo si již samy lépe vybrat cestu jinou, a třeba i harmonickou (zvláště psychicky již na to dozrávají). Samostatný článek by si jistě vyžádalo hlubší zdůvodnění proč tak soudím a proč nevolit tak brzy aikidó. Určitě by navíc vyvolal nesouhlas i kritiku kolegů, tak snad někdy příště...
S myšlenkou napomoci rozvoji dětského aikidó v rámci organizace ČAA ustanovilo její Valné shromáždění v listopadu 1999 pracovní skupinu pro dětské aikidó (Krůl, Michalov, Slapnička, Václavík Petr) a pověřilo ji úkolem připravit organizační a finanční systém pro dětské regionální stáže, na kterých by pod hlavičkou ČAA a za její organizační i finanční spoluúčasti vyučovali učitelé dětí ze všech klubů ČAA. Od Valného shromáždění ČAA v listopadu 2000 se činí „Komise pro dětské aikidó“ (dříve zmínění Horský, Václavík Pavel) a rozpočet ČAA je ročně zatížen položkami, které by měly umožnit konání následujících akcí:
Tak to jsou přání a představy, které měla ověřit sama realita, možnosti, zájem a ochota dětí, učitelů i organizátorů z řad klubů ČAA. Asi i k zamyšlení, neboť ročně se v rámci ČAA pravidelně uskuteční přes deset „dospělých“ regionálních stáží, je statistika oněch třech uplynulých let:
Jak tedy dál s dětskými stážemi, soustředěními, tábory, komisemi, organizátory, učiteli a hlavně dětmi či mládeží? Máte před sebou první „dětské“ číslo časopisu Aikidó, přečtěte si konečně i o tentokrát první akci (takto pouze „soukromé“), která se konala o sobotě 11. ledna 2003 v Praze:
1. Soustředění dětských oddílů AKP-Děti AKP-DAG AKP-DDM Prosek
...a pokud
vás múza políbí a inspirace se dostaví... dobročinnosti, ochotě, aktivitám a nápadům se přece meze
nekladou?
Text tento sepsal a poznámkami nejen redakčními i další texty
opatřil Mirek Kodym
(převzato z časopisu Aikidó 1/2003)
